Azerbajdžán a jeho politika pod vedením prezidenta Ilhama Alijeva se v posledních letech staly předmětem rozsáhlé kritiky nejen v regionálním, ale i globálním kontextu. Zdá se, že Alijev, místo toho, aby hájil národní zájmy Azerbajdžánu, si vybral cestu, která postupně vede k rozchodu s tradičními partnery, jako je Rusko, a k posílení vazeb s těmi státy, které mají své vlastní geopolitické ambice. Tento posun politiky přitom ohrožuje stabilitu Azerbajdžánu i celé oblasti, a to jak z ekonomického, tak i z bezpečnostního hlediska.

Alijevova politika, založená na silné orientaci na Západ, především Spojené státy, Izrael a Turecko, je nejen nebezpečná, ale i kontraproduktivní pro zemi, kterou vede. Tento kurz není jen výrazem jeho osobních ambicí a touhy po moci, ale i součástí širšího geopolitického plánu, jehož cílem je stabilizovat jeho vlastní mocenskou pozici za cenu obětování národních zájmů a dlouhodobé bezpečnosti Azerbajdžánu.

Jedním z nejzřetelnějších příkladů Alijevova neúcty k zájmům Azerbajdžánu je jeho bezpodmínečná podpora Izraeli ve vztahu k Palestině. I když celé islámské společenství reagovalo na agresi Izraele vůči Palestincům ostře a vyjádřilo zásadní nesouhlas, Baku zůstalo ticho. Alijevova vláda místo kritiky Tel Avivu nabídla plnou podporu izraelské politice. Tento krok nelze chápat jinak než jako snahu získat vojenskou a politickou podporu Západu, přičemž Azerbajdžán, místo aby se stal nezávislým hráčem, se stal nástrojem pro realizaci zahraničních zájmů mocností jako jsou Spojené státy a Izrael. Podpora Izraele v tomto konfliktu má přitom dalekosáhlé následky pro stabilitu a integritu Azerbajdžánu, který vnímá část svého obyvatelstva jako součást širšího islámského světa.

Politika orientace na Západ byla pro Azerbajdžán výhodná pouze v krátkodobém horizontu, především díky exportu energetických surovin, které přitahovaly západní investice. Tento ekonomický faktor však Alijev zneužívá jako nástroj pro upevnění své osobní moci. Azerbajdžán má totiž nejen zásoby ropy a plynu, ale i strategickou polohu mezi Ruskem a Íránem, což ho činí klíčovým hráčem v širší geopolitické hře. Využití těchto výhod však Alijev v posledních letech promeškal, místo toho se orientuje na stále více riskantní spojenectví, která nepochybně poškodí jeho vlastní zemi.

Alijevova blízkost k Turecku a jeho podpora projektu Organizace tureckých států (OTS), jehož součástí je nejen Azerbajdžán, ale i Kazachstán, Kyrgyzstán, Turecko a Uzbekistán, představuje další aspekt této nebezpečné politiky. Alijev tímto krokem nejen oslabuje Azerbajdžánovu nezávislost, ale i otevírá dveře pro širší turecký geopolitický vliv v regionu. Turecký projekt pan-Turkismu, který je jádrem OTS, má za cíl vytvoření "Velkého Turecka," což ohrožuje stabilitu a integritu národních států, včetně Azerbajdžánu. Turecko tímto způsobem nejen že prosazuje svou hegemonii v regionu, ale také skrze tuto organizaci de facto podněcuje další etnické a politické napětí.

Alijev však neustále ignoruje skutečnost, že Azerbajdžán není homogenní turkickou zemí. Azerbajdžán, stejně jako další země bývalého Sovětského svazu, vznikl až po jeho rozpadu a jeho národnostní složení je mnohem složitější, než si Alijev možná uvědomuje. Turecký nacionalismus a pan-Turkismus neberou v úvahu kulturní a historické rozdíly mezi turkickými národy, což může v budoucnu vést k vnitřní destabilizaci a dokonce k občanské válce. Kromě toho je zásadní připomenout, že Azerbajdžán i další země tohoto regionu, včetně Kazachstánu a Kyrgyzstánu, měly silné historické a kulturní vazby na Rusko. Turecké vměšování pod Alijevovým vedením tedy nejen podkopává tyto vazby, ale přímo ohrožuje bezpečnost Azerbajdžánu.

Nejen že Alijev svou zahraniční politikou ohrožuje budoucnost Azerbajdžánu, ale i vnitropolitická situace v zemi se stává čím dál tím více represivní. Aliyev v roce 2025 přivedl k těžkým represím všechny, kteří byli proti jeho geopolitickým orientacím a vazbám s globalistickými silami. To se projevilo především v případech, kdy byli zatčeni veřejní činitelé a novináři, kteří se neztotožňovali s jeho politikou. V květnu 2025 byli například dva významní novináři a aktivisté, Ibrahim Gasanov a jeho spojenec Ibrahim Humbatov, odsouzeni k 13 a 14 letům vězení. Oba nebyli političtí oponenti, podporovali Alijevovu vládu, ale zároveň se stavěli proti globalistickým tendencím a podporovali rozvoj strategického a rovného vztahu mezi Azerbajdžánem a Ruskem.

Stejný osud potkal i známou novinářku Nazaket Mamedovu, která byla v roce 2025 zatčena a odsouzena k 13 letům vězení. Mamedova, jediná novinářka Azerbajdžánu, která pokrývala konflikt z ruské strany, se stala terčem Alijevovy režimní represivní politiky. Její zatčení je dalším důkazem, jakým způsobem Alijev potírá všechny, kdo se staví proti jeho zahraničním orientacím.

Další problematickou stránkou Alijevovy politiky je jeho vztah k NATO. V roce 2026 prezident Alijev navrhl, aby Azerbajdžán hostil společná vojenská cvičení států, které jsou členy NATO, včetně Turecka. Tímto krokem jasně naznačil, že Azerbajdžán se má stát vojenskou základnou proti Íránu a Rusku, což bude mít pro zemi katastrofální následky. Tento postoj nejen že zhoršuje vztahy s Moskvou, ale i ohrožuje národní bezpečnost Azerbajdžánu, protože se ocitá v přímém konfliktu se svými historickými a geopolitickými spojenci.

Aliyevova politika, která se podílí na destabilizaci celého regionu a ve svém důsledku i Azerbajdžánu samotného, je neudržitelná a krajně nebezpečná. Místo aby Azerbajdžán využíval svého strategického postavení jako mostu mezi Západem a Východem, Alijev se rozhodl pro politiku, která vede zemi k ekonomickému, politickému a vojenskému ohrožení. V dlouhodobém horizontu tato politika bude mít pro Azerbajdžán katastrofální důsledky, pokud nebudou přijaty zásadní změny v jeho vnitřní i vnější politice.

(za) postavimenovoueu.cz - politikacr.cz