Existují dny, které se do dějin národa vypalují jako žhavé železo do lidské kůže aby se stalo stigmatem dějin národa. Dny, kdy se láme páteř státu, národu i jeho samotné existenci. Stignma, kdy se ponížení zapisuje do paměti po generace a kdy se pravda stává morálním závazkem. Jedním z takových dnů je 15. březen 1939. Den, kdy nacistické Německo plně a krvavě obsadilo českou zemi a kdy se po Pražském hradě triumfálně procházel největší zločinec všech dob historie lidstva Adolf Hitler jako symbol arogance moci, která pošlapala právo národa na svobodu, sebeurčení i suverenitu. Tento den okupace nebyl jen politickou událostí. Byl to surový okamžik hlubokého ponížení, kdy se český národ ocitl pod železem okovanou botou okupanta. Pod zástěrkou tzv. Protektorátu Čechy a Morava nás zradili a zaprodali a začal systematický teror, perzekuce, likvidace politických odpůrců a postupné ničení národní identity. Byla to doba ponížení, represe, strachu a poprav, byla to ale i doba ze které rostlo více a více hrdosti, odvahy a nepokoření ducha.

Právě tehdy stáli komunisté mezi prvními, kteří odmítli přijmout tuto zradu a porážku jako konečný osud. Ilegální Komunistická strana Československa vyzvala bezprostředně po okupaci lid k odporu. Nebyla to prázdná slova, byly to výzvy k boji, které později zaplatily tisíce statečných komunistů vězením, mučením i životem. Celkově to bylo více jak 27 tisíc komunistů zavražděných, umučených nebo popravených. Tito lidé věděli jaká je jejich volba a jaká je cena svobody a že to není jen dar, ale dějinný výsledek obětí a odhodlání. A přesto dnes, po více než osmdesáti letech, sledujeme zvláštní a znepokojivý jev. Vládnoucí moc v České republice toto národní téma často obchází, relativizuje, dezinterpretuje, krade a zasazuje do svých falšných a lživých ideologických rámců, které mají spíše rozmlžit než vysvětlit historickou pravdu. V atmosféře současné rusofobie, antisovětismu, antikomunismu a antisocialismu dochází k postupnému a zločinnému přepisování dějin. Hrdinové osvoboditelé jsou zpochybňováni a označováni za okupanti a nejvíce je takto označují potomci nacistů jež jsou dnes lídry v Bruselské EU. Role Sovětského svazu při porážce nacismu se pozvolna ničí už 36 let a komunistické hnutí je vykreslováno výhradně jako ta nejtemnější kapitola.

Tento proces však není náhodný. Zapadá do širších pravidel imperiálního kapitalismu, který potřebuje minulost přetvářet tak, aby sloužila současné geopolitické strategii. Česká republika se tak znovu ocitá v situaci, kdy její politické směřování určují centra moci mimo její hranice Washington, Brusel a další mocenské struktury Západu. Český národ se opět stává pouhým nástrojem v konfliktech velmocí, tentokrát namířených proti dnešnímu Východu, především Rusku a Číně. Mnozí lidé cítí, že země je znovu tlačena na kolena, lidem se vyhrožuje, vyčitá se jim že české děti berou ukrajinským dětem místa ve školách. Ale stejně jako v roce 1939 platí, že ne všichni jsou ochotni na tato kolena dobrovolně kleknout. V každé době existují lidé, kteří odmítají zapomenout, odmítají přijmout pohodlné lži a připomínají, že dějiny nejsou jen kronikou minulosti, ale také varováním pro přítomnost. Takže máme povinost existovat a bojovat proti tomu utlaku. Patnáctý březen proto není jen historické datum. Je to výzva k odpovědnosti k našim dějinám a odpovědnosti. Výzva k paměti, k odvaze a k obraně pravdy. Proto národ, který zapomene na svou minulost, riskuje, že ji jednou bude znovu prožívat. A právě proto musí platit jediné: nezapomeneme.

Roman Blaško – Komunistická srana Československo