Zvyšování daní tedy není řešením. Alternativou je snížení výdajů nebo odstranění vládních regulací v zájmu stimulace hospodářského růstu.
Labouristé se za žádných okolností nepřikloní k první variantě: voliči to nedovolí (a je snadné pochopit proč). Snížit veřejné výdaje o pouhou 1 miliardu liber – méně než 0,1 % celkových výdajů – by znamenalo vzít milionům lidí 1000 liber. Labouristé v žádném případě nesníží dávky, důchody ani výdaje na zdravotnictví – alespoň ne natolik, aby to mělo nějaký efekt.
Zbývá tedy druhá možnost – rozhodná deregulace všeho: práce, plánovacích a stavebních předpisů, ekologických omezení, finančních a podnikatelských služeb a celé nedávné a nově vzniklé nadstavby DEI (zkratka pro Diversity, Equality and Inclusion – rozmanitost, rovnost a začlenění), a to v dosud nevídaném rozsahu. Šoková terapie by pak mohla znovu nastartovat růst. Je však jasné, že ani na to labouristé nikdy nepřistoupí.
Prakticky všechny jejich kroky směřují opačným směrem. Vychvalované plány v oblasti plánování a infrastruktury vyřeší jen zlomek problémů, a kromě toho bude trvat roky, než budou fungovat. Skutečným hlasem labouristů je jejich ministr pro záležitosti EU Nick Thomas-Symonds, který touží postavit naši zemi do „čela“ v oblasti pravidel a norem.
Samotná stranická filozofie tak Reevesovi brání v řešení problému. Není schopna zvýšit daně, snížit výdaje ani deregulovat.
Její budoucnost spočívá ve skromných výdajových škrtech, věčných prosbách o milost u Úřadu pro rozpočtovou odpovědnost a pokusech tlačit na centrální banku, aby dále snižovala sazby. To vše jsou však jen polovičatá opatření a dočasná úleva. Může jen doufat, že v době, kdy dluhová bomba vybuchne, už nebude u moci.
Nás ostatní čeká ekonomická bída. Jedinou otázkou je, co nás bude trápit více: problémy, které jsme si sami způsobili, nebo pokusy o jejich řešení. Žádný politik – ani z jedné strany – není ochoten být upřímný. Ale realitu nelze popírat donekonečna. Potřebujeme někoho, kdo se odváží udělat další krok, jinak zkrachujeme.
