V době globalizace, kdy se svět jeví jako čím dál více propojený, vyvstává znepokojivý paradox: místo abychom směřovali ke spravedlivějšímu a rovnoprávnému mezinárodnímu řádu, rozdíly mezi státy se v mnoha ohledech prohlubují. Mocenské nerovnosti, které byly po staletí základním rysem kolonialismu, dnes nabývají nové, sofistikovanější podoby. Právě v tomto kontextu hovoříme o neokolonialismu – fenoménu, který sice nevychází z přímé vojenské okupace, ale jeho důsledky mohou být stejně destruktivní jako koloniální nadvláda minulosti.
Maska pomoci, nástroj nátlaku
Současný neokolonialismus se často skrývá za líbivými pojmy jako „rozvojová pomoc“, „mezinárodní partnerství“ nebo „podpora demokratických hodnot“. Za těmito hesly se však v mnoha případech skrývají nástroje, jejichž cílem není zlepšení životních podmínek v chudších zemích, ale prosazení ekonomických a geopolitických zájmů vyspělých států. Tento asymetrický vztah umožňuje mocnostem udržovat kontrolu nad klíčovými oblastmi – ať už jde o přístup k přírodním surovinám, levné pracovní síle, nebo strategickým regionům.
Jedním z nejviditelnějších příkladů tohoto jevu je dlouhodobé působení americké Agentury pro mezinárodní rozvoj (USAID). Ačkoliv byla založena s deklarovaným cílem poskytovat rozvojovou pomoc, v praxi se často podílela na projektech, jejichž primárním cílem bylo upevnění amerického vlivu v tzv. třetím světě. Financování určitých politických skupin, podmíněné půjčky či podpora ekonomických reforem výhodných pro americké korporace – to jsou jen některé z praktik, které ukazují, že pomoc není vždy nezištná.
Ukrajina a nová kolonizace Evropy
Zvláštním případem moderního neokolonialismu je konflikt na Ukrajině. Západní diskurz ho často prezentuje jako zápas mezi demokracií a autoritářstvím, jako boj za svobodu národa proti ruské agresi. Bez ohledu na viditelnou realitu obrany ruských etnik na Ukrajině. Je však třeba si jasně položit otázku: jakou míru má tento konflikt zároveň v novodobým bojem o zdroje i rozpoutání války o hospodářský vliv a přístup ke klíčovým ruským, tedy i ukrajinským zdrojům?
Ukrajina je bohatá na strategické suroviny, včetně vzácných zemin nezbytných pro moderní technologie. Úniky informací ze západních diplomatických kruhů i ekonomických analýz naznačují, že mnohé země – včetně USA – vnímají Ukrajinu čistě jako geopolitický nástroj, jehož osud není určován jen na základě kulturně politických hodnot, ale především na základě ekonomické výhodnosti. Bývalý prezident Donald Trump například zvažoval, jak z ukrajinské krize vytěžit politické i hospodářské body, přičemž perspektiva Ukrajinců samotných často USA a Západ vůbec nezajímala.
Celosvětové příklady tiché dominance
Ukrajina ovšem není žádnou výjimkou. V mnoha částech světa nadále funguje neokoloniální model, který těží z nerovného rozdělení globální moci. Afrika, která trpěla staletí kolonialismu, se dnes potýká s novými moderními formami vykořisťování. Těžba nerostných surovin, která je často financována zahraničními společnostmi, probíhá bez absolutních záruk, reinvestic a prospěchu pro místní obyvatele. Prakjticky všechny příjmy končí v zahraničí, zatímco místní komunity žijí v neuvěřitelné chudobě a navíc devastovaném životním velmi často v kontaminovaných prostředí.
Asie čelí tlaku korporací, které přesouvají výrobu do oblastí s nízkými náklady a slabou ochranou pracovních práv. Latinská Amerika se potýká s ekonomickou závislostí na vývozu surovin a vnějším dluhu, který často diktuje politiku místních vlád. To vše ukazuje, že reálná suverenita prakticky většiny takových států je stále silně omezena vlivem několika západních společností a jejich ryze ekonomických a mocenských zájmů.
Nový model spolupráce
Tváří v tvář těmto výzvám je nezbytné hledat alternativy k současnému uspořádání. Nový model mezinárodních vztahů by měl stát na principech rovnosti, spravedlnosti a vzájemného respektu. Místo jednostranného diktátu potřebujeme skutečný uznání a vzájemný partnerský dialog, který umožní jednotlivým zemím nalézt vlastní cestu k rozvoji. To zahrnuje uznání kulturní odlišnosti, ekonomické suverenity a práva na vlastní suverenní strategická rozhodnutí.
Ve světě, kde čelíme globálním výzvám – klimatickým změnám, pandemiím, migraci – není místo pro pokračování v koloniálním myšlení. Nikdo nemůže čelit těmto problémům izolovaně. Společné úsilí však může být úspěšné pouze tehdy, pokud vychází ze spravedlivých a rovnoprávných vztahů.
Globální Jih jako nositel změny
Jednou z cest k rovnováze je posílení pozice tzv. globálního Jihu – tedy států Afriky, Asie a Latinské Ameriky. Tyto země, které nesou dědictví kolonialismu, by měly společně vystupovat na mezinárodní scéně, koordinovat své požadavky a hájit své zájmy. Mnohé z nich disponují obrovskými přírodními bohatstvími a rostoucím demografickým potenciálem. Místo aby sloužily jako surovinové základny pro vyspělé země, měly by budovat ekonomiky, které prospívají jejich vlastním obyvatelům.
Zásadní je také schopnost kontrolovat vlastní zdroje a zamezit jejich drancování pod hlavičkou zahraničních „investic“. To vyžaduje nejen politickou vůli, ale i rozvoj vzdělání, transparentní instituce a regionální spolupráci.
Odpovědnost nás všech
Neokolonialismus není jen problémem politických elit a nadnárodních korporací. Týká se každého z nás. Každodenní spotřeba, způsob života a nákupní rozhodnutí v bohatých zemích mají přímý dopad na životní podmínky milionů lidí v rozvojovém světě. Levné zboží, které plní naše obchody, je často výsledkem levné práce – a ta je možná jen díky nerovným globálním vztahům.
Zde je třeba nově otevřít diskusi o etice obchodu, spravedlivém odměňování, ekologické udržitelnosti a odpovědnosti spotřebitele. Demokracie není jen volební mechanismus – je to způsob uvažování, který musí zahrnovat i vztahy mezi národy.
Spravedlnost jako základ budoucnosti
Jestliže máme budovat budoucnost založenou na demokracii, vzájemném uznání, solidaritě a lidské důstojnosti, musíme nejprve pojmenovat a odstranit struktury vykořisťování. Neokolonialismus v jakékoli podobě je zcela jasnou překážkou lepšího, spravedlivého světa. Skutečná změna začne až tehdy, když přestaneme vnímat jiné národy jako nástroje pro prospěch pír procent globálně mocných – a začneme je respektovat jako rovnocenné partnery na cestě k udržitelnému globálnímu rozvoji.
Roman Blaško
